A jak to dělám já?

     Lidé, zabývající se scrapbookingem, mají svůj postup při tvoření stránky. Některé (s mužem, krom Tima Holtze, jsem se ještě nesetkala. Ehm s Timem jsem se taky nesetkala:) ), prostě sednou, sáhnou po fotce, papíru, svorce, stužce, kytičce, journaling kartičce a mají krásu nesmírnou. Jiné si vše nachystají dopředu a pak to jen zkompletují. Oběma skupinkám tiše závidím. Níže vám ukážu, jak to dělám já.

1. Vyberu si fotky, které chci použít na stránky.

 2. Následně nebo i během 1) si vyberu sketch, neb jen tak z hlavy to naskládat prostě neumím.

 3. Poté hraboším ve svém "organizéru" na třicítkový papíry. Dvacítkový a patnáctkový papíry mám v krabici. Přemýšlím, že si nakoupím kapsy do alba a ty papíry tam vložím a pak když budu něco hledat, tak budu jen v klidu listovat albem. Btw.  nesnáším oboustranné papíry, neb tak člověk musí vymýšlet zároveň i druhou stranu a krom toho je omezený v umísťování svorek a eyelets:(

 

4. Na své nové Fiskars řezačce od ježíška si nařežu papíry.

 

 5. Když se zadaří i Big Shot si užije.

 6. No a když to všechno slepím, nalepím, odměřím, přeměřím, tak přijdou na řadu písmenka. Většinou si je vyřežu, neb mé písmo je hrozné. Ale je to děsná piplačka.

 A výsledek?

Tož co? Dá se ne?

No a výjimečně jsem si schraňovala výrobce a názvy toho, co jsem použila, ale ten papírek jsem nechala u malýho v pokojíčku, takže zítra :)

A jak jsem slíbila, uveřejňuji materiál použitý k výrobě dvojstrany:

• 30,5 papír  Country drive by Tiffani Smith - echo park paper
• samolepky, journaling kartičky a papír s autíčky a silnicemi - Little boy by Crystal Wilkerson - echo park paper
• červené svorky
• výřezy - Nesting dies - x-cut dies - docrafts
• písmenka - Typeset - Sizzlits Decorative Strip - Tim Holtz 
• papír na písmenka jsem od kohosik dostala a nevím, co to je, ale původní velikost A5:)

pomůcky:
tužka 3, guma, pravítka, úzká hnědá fixa, manikúrové nůžky, pinzeta, řezačka Fiskars, lepící páska Stick It!-Docrafts, oboustranná páska MILAN, GluePen Sailor 

Just a note: E(g)kojarmark

     1.5. byly v Olomouci jakésik ekologické dny. Kdyby tam nebyl ekojarmark, tož by mi to bylo úplně fuk. Potřebovala jsem zeleninu popř. ovoce ze zahrádky pro malýho. Jestli by bylo bio, na tom tolik nezáleží. (Bio ->hnojení v noci?:) )
 

     A tak jsme vyrazili. Byla jsem připravena na lidi alá filda, batikovaná trička, vlasy roky nemyté, kojenci v šátcích u matek začínající s bezplenkovou metodou apod. Na náměstí to vypadalo nadějně. Stany s kosodřevinami, různé přírodní poznávačky, hrnčíři, kováři, košíkáři, kuchtíci, pláteníci, dráteníci, kameníci, hudebníci, žongléři a alternativní lidé.
 

    Jedni, co rozložili své hadry před Camaieu, byli až tak alternativní, že byli nuceni zaplatit pokutu městské policii a odtáhnout pryč.
 

     Zatímco se manželé Štěpánovi nacpávali langošem a jejich dítko se tetelilo v kočárku, ve svém krámku prodával jakésik vytesaniny muž, co pravděpodobně vylezl kvůli jarmarku z jeskyně. No s moderní dobou jej spojoval snad jen mobil, kterým asi objednával místečka na jarmarcích, popř. prodával svá dílka na netu.
 

    Zeleniny ani lísteček. Tak jsme se sbalili a šli do parku nakrmit svou dravou prťavou zvěř. Zvěř pokukovala po všech lidech, co se promenádovali parkem, a krmení proto trvalo déle a s většími škodami na majetku-oblečení.
 

    Jinak vydařený den.

Just a note: Láska prochází žaludkem

Ženy, když se složíte, vydám vše knižně. Krom teda story o svatbě mojí spolužačky (co kdyby si to přečetla, že. I když to by se asi nedalo čekat). 

Já vařím podle hlavy, ledničky a někdy mne vede kuchařka. Nikdy neudělám stejné jídlo dvakrát. Je nás takových tu vícero? 

Tak tedy po delší době jsme zůstali v Olomouci, i jala jsem se přemýšlet, co budeme jest? Polévka byla jasná - vývar z hovězí kosti, zelenina, popř. nudle (na ty jsem samozřejmě zapomněla, ale i tak byla dobrá). Koupila jsem v akci jakésik vepřové maso. Snad. Nakrájela jsem jej na plátky a vzhledem k tomu, že mi v lednici leželo domácí kysané zelí, je jasný, co by se tak mohlo obědvati- "knedlo zelo vepř" (už nevím, čí hláška to byla, tak dávám do uvozovek a autorka, nechť se přihlásí. Děkuji)

No jo, ale knedlík jsem neměla, rohlíky taky ne, do obchodu se mi nechtělo, takže brambory. To taky jde, ne?

Nachystala jsem si vše potřebné (krom brambor, které jsem plánovala vařit až ke konci pečení masa). Tak dávám, Heru na pekáč, cibuli na plátečky, česnek. Maso naklepu, nějaké koření, hodím na pekáč, ještě česnek (kdyby story o upírech byla přeci jen pravda) a koukám,koukám v lednici jsou cherry rajčata. Rozkrojím a přihodím. Šoupnu do trouby.
A-ou. No rajčata se do knedlo zelo vepře nehodí, co. No to je jedno. Brambory nakonec na šťouchačku se zbytkem strouhané mrkve pro Vítečka (přeci není králík, aby tolik mrkve do sebe dostal!)Zelí se mi nechtělo zahušťovat, tož jen ohřát a oběd je na světě!

Servíruji polévku. Pusa. Dobrou chuť, dobrou chuť. Mlask mlask. Polévka je v nás. Servíruji brambory, zelí (pouze manželovi, samozřejmě jsem zelí do hrnce nalila i s originální vodou, tak je kyselý, že mi hubu křiví)a nakonec hřeb oběda vepřové masíčko na cibulce, česneku a rajčátkách. Mlask, mlask - "To je ale vynikající. Mňam. To se ti mámo povedlo. Opravdu. To neříkám jen tak. Mňam. Slečno, můžu si Vás znovu vzít?" mlaskal si manžel s plnou pusou. No koho by to nepotěšilo? Řekněte. Zvlášť, když je to takový miš maš:) S uzarděním pravím:"No ale o polévce si nic neříkal:)" "Ale vždyť jsem ji snědl!"

Juste a note: Sexy zdravotní sestřička

Stačila by jedna věta a věděly/i byste, co vám chci napsat. Ale proč? Jsem na RD a moje slovní zásoba se pomalu ztenčuje na: Vítečku, ham, ham, ham. Nedávej si prsty do pusy, když tam máš jídlo! Paci, paci. Táák jsi velikýýý?!!! Víteček se zase posral, jééžiši, fůj. No apod. A tak si krom čtení literatury, svoji slovní zásobu trénuji i touhle cestou.
A jdeme na to. U nás doma platí pravidlo: Kdo vaří, nemyje nádobí. Vařím já. Myčku nemáme. Nemáme ji kam dát. Stále čekám na renovaci bytového jádra. Bláhová? No každopádně moje plně automatická myčka, která se musí občas zapnout zvýšeným hlasem-nyní již velice výjimečně-plně odpovídá mým požadavkům. Až na tu spotřebu vody, ale až si pořídím bílý čtverhraný model s tryskami, snad se to zlepší:)))))
Můj manžel tedy umýval nádobí. Syn si něco žvatlal a prstíkem zkoumal smítko na koberci. Pokud někdy své 10 měsíční dítě neuslyšíte, pravděpodobně jste nevysáli. Když v tom slyším ryk. Přiběhnu do kuchyně a z manželovy ruky kapá krev. Naštěstí jsem vybrakovala svoji starou autolékárničku, tak mám zdravotních serepetiček plnou komodu. Bohužel, Vítek spatřiv matku i otce svého v jiné místnosti, vyrazil svými píďalkovitými pohyby směr rodiče. Kde je krev, je i střep. Tak jsme milé dítko uzavřeli za šoupačkama v obyváku.
Co vám mám říkat? Řvoucí dítě v obýváku, krvácející manžel, nůžky, které nestříhají. Radost pohledět. Takže vypustit vodu ze dřezu, opláchnout si krev, nastavit ruku, abych mohla zastavit krvácení, držet ruku ve vzduchu, jít za dítětem do obýváku, krev prosakuje, nastavit ruku, sundat zakrvácený obvaz, vyměnit obvaz, vysát, vytřít, nakrmit, dát spát.
Má myčka ničí skleničky. Holt její výkon není pro sklo vhodný a šetrný program asi nezná:)

The Story: ÚH AČR není žádná UHO!

Kdo nejste zběhlí ve zkratkách či obědech ve školní jídelně, vysvětlím, že ÚH AČR je Ústřední hudba Armády České republiky (snad jsem nepopletla velká/malá písmenka) a UHO je univerzální hnědá omáčka nevalné chuti, resp. žádné chuti, která se podávala k masům ve školních jídelnách. S největší pravděpodobností před zvoněním i po zvonění. Klíči na náměstí. Václavském-před koněm. Zkazky to aspoň praví.

Ale k věci. Jak již dávno víte, můj muž je příslušníkem naší nenápadné Armády. Z, pro mě neznámého důvodu, dostal rozkazem kulturní zážitek.

Musím se vám svěřit, že už od začátku kulturního zážitku, resp. ještě než jsme vešli do sálu, jsem již přemýšlela, jak svoji "The Story" otitulkovat, aby byla pro vás přitažlivá a hlavně tématicky výstižná:D

Manžel tedy přišel s tím, že mám kontaktovat maminku, zda by nám na středu nepohlídala dítko, že se po dlouhé době podíváme mezi lidi a zažijeme taky nějaký ten kulturní zážitek. Mamka měla čas a já byla tedy zvědavá, co to bude. Jediné, co mi manžel řekl, bylo to, že to bude v Redutě a bude to koncert Ústřední hudby Armády České republiky. Zamyslela jsem se, zapátrala v řádce informacích, které uchovávám ještě v mém mateřstvím posedlém mozku a zjistila jsem, že si vybavuji tak max. dechovou hudbu. Prokristovyrány! No ale rozkaz zněl jasně.

Po dotazu na manžela, co si jako mám vzít na sebe a co budou hoši foukat do trubek, mi sdělil, že nemá ani ponětí, ale že on musí jít v uniformě, takže mu je to fuk. Po peripetiích se šatama na svatbu, mi toto ještě scházelo! Ale naštěstí jsem, ženy (popř. muži, pokud to někteří čtete), již šaty sehnané měla a tož, že je prubnu na tom koncertu. Krásné, lesklé, plesovo-divadelně-svatební. Prostě společenské a možná bych si v nich troufla i na nějaké to jednání, pokud to ovšem nebude trest, bo tam mám stejně na sobě fialkovo-tmavě modrý slušivý, teplý, už se párající, kvalitní talár od Blažka.....(úvaha na příště, jak by asi vypadalo reklamační řízení ohledně taláru a zda by mi nabídli odpovídající náhradu, neb na trest člověk musí a soudce by asi omluvu typu:"talár mám na reklamaci, sorry, odročíme?"nebral)

Tož jsme tam dorazili (mám vás zatěžovat povzdechy nad problémy typu: jak zavázat kravatu? čím vyčistit boty? košile patří do kalhot? jak, hergot, patří ty šňůry?). Před vchodem do Reduty se již nějaký foukač rozpaloval či rozcvičoval na cigaretce a zelenýma uniformama se to tam jen hemžilo. V předsálí to už byly i naše tmavě modré. Škoda, že mě můj muž s nikým nepředstavil, no ale už jsem zvyklá.

Sálek je to takový maličký, útulný, skrovný. Trochu mne překvapilo množství mikrofónů na tak malou místnost - je pravda, že mi humanisté, jsme v těch technických oborech opravdu profesionálové:) Tak jsme se usadili tak nějak šikovně-v případě stavu nouze použijeme nouzový nejbližší únikový vchod či východ. Následně přišel na jeviště/pódium pán, jehož jsem znala po hlase. I ten oblišej mi byl nějaký povědomý. No ony mne ty mikrofóny mohly trknout, ale byla jsem tak okouzlena těma uniformama s blýskavými odznáčky (manžel mnohé z nich vůbec neznal a vinu schvaloval na U.S. Army, že se jim AČR musí přibližovat a že ty staré označení už nejsou to, co bývaly).

Tož abych to nenatahovala. Byli jsme v přímém přenosu koncertu UHA ČR, který vysílal Český rozhlas 2. Dostali jsme pokyny, aby v rádiu nebylo ticho, byli nám představeni vzácní hosté - nějaký gumy z Oregonu či kde a představitelé kraje. (No k tomu se taky vrátím)

Koncert byl úžasný, ale nikdy bych na něj asi sama od sebe nešla. Melodie byly známé, chytlavé, jen s těmi operními či operetnímí zpěváky jsem měla trochu problém, doma by se to rádio dalo ztišit. Občas mi vadil i ten přehlušující zvuk trubek, ale co, jinak to byla paráda!

Odborník na hudbu nejsem, tož se vám tu nebudu rozepisovat o neskutečně rychlém hráči na mega velký xylofon, zpěváku, co vypadal, že se mu knoflíčky na hrudi v další sekundě rozletí na všechny strany a zpěvačce, co v obličeji vypadala, že každou chvíli porodí 8kg dítě....Víte, jak jsem měla ten problém s oblečením. V podstatě stejný styl oblečení měly vystupující zpěvačky, já a ještě jedna paní, která zdrhla v polovině-díky tomu, jsem si těch šatů všimla. Asi opravdu patřím do staré školy, i když za rok třicet, dle mého tolik není, co? Ostatní manželky, přítelkyně, partnerky popř. milenky vojáků na sobě měly většinou tygří tričko-halenky, leopardí až hadí vzory, kalhoty, jako by čekaly velkou vodu a téměř stejný střih účesu. Je pravdou, že 80% z nich se už se svým gynekologem o menopauze bavily, ale i tak. Oblečení jak do obchodu.

Ráda chodím v teplácích, vytahaných, děravých a momentálně jídlem poprskaných tričkách, ale ne na koncert, byť vysílaný rádiem.

The Story: Stačil by Vám režný pytel?

     Tato "The Story" je už staršího data, ale nemůžu vás ochudit ani o jednu:)

    Tak vám sháním šaty na tu velkou akci. Chlapy bych už oblečené měla. S podivem má velikost je k dostání téměř všude (ach díky ti tloustnoucí populace a prozřetelný výrobče popř. dodavateli!!). Co tedy zase? navštěvuji obchody, kde pracují Evropanky s bláhovým předpokladem, že se zboží v obchodě bude max. dovážet z Turecka, když už. Jenže! Co jsem zatím měla tu čest, obsluha postaršího data. Šokovalo mne, že se každá ke mně chovala opravdu jako k váženému zákazníkovi. I když jsem jednu paní málem přivedla k infarktu poté, co jsem jí sdělila svůj opravdový věk.
No každopádně problém je asi ve vnímání vkusu či vhodnosti. Všem říkám, že jsem svědkyně (nikoli družička!) a potřebuji šaty, halenku či cokoli, co by reprezentovalo a pak se dalo nosit i do práce. Chápete, že. Tak proč mi, himlhergotdonevetrkrucajselement, nabízí pokaždé barevná, křiklavá, květinová, hrůzná trička (popř. letní šaty ve stejném duchu), které bych si vzala max. na procházku po městě nebo v pátek do práce, kdy klienty již nikdo neočekává a končí se po obědě?!!!!! Irenko, proč?!!
Nejsem nějaký módní nadšenec, ale to se teďkonc jako nosí na svatby? Nebo jsem prostě konzervativec, který svatbu považuje za společensko událost, na kterou se člověk má oháknout skoro jako do divadla popř. na recepci? Napište, ať už ze mě nejsou prodavačky rozhozené:)

p.s. když chci oblečení v barvě béžové či hnědé, proč mi cpou červenou?....